Základní údržba okrasných zahrad
  
  Zálivka
  Hnojení
  
  Řez, průklest a zmlazování dřevin
      
  Opatření k úspěšnému přezimování dřevin (a pozdní mrazíky)
    
  Přesazování vzrostlých dřevin
  
  Chemické postřiky
  
  
Rozpočet na údržbu sadovnických úprav v prvních několika letech od jejich založení by měl být součástí každého solidního (zejména profesionálního) projektu.
   Je jednou z nejpracnějších a nejdůležitějších činností.
  
   Z celkového množství vody v půdě je pro rostliny využitelný pouze její pohyblivý podíl,  
   který se nachází výhradně v půdních kapilárách určitých průměrů (úzce souvisí i s příjmem 
   živin). Nevyhovující kapilaritou trpí půdy velmi těžké (jílovité) i příliš lehké (písčité). 
   Množství potřebných kapilár můžeme zvýšit v každé půdě zajištěním dostatku humusu 
   (rašelina, kompost, kůra) a u velmi písčitých půd je třeba i příměsí jemných koloidních částic. 
   (Vynikající vlastnosti vykazuje upravovaný jíl - bentonit, těžený v Obrnicích na Mostecku.
   Neznám ale bohužel jeho současnou dostupnost pro veřejnost.)
   Účinnost a úsporu zálivky zvyšuje rozrušování škraloupu (velký odpar), avšak nejlepším,
   zde již zde vícekrát doporučovaným opatřením, je využití nastýlky, která odparu i tvorbě 
   škraloupu velmi účinně brání.
 
   Také způsob a doba zálivky má zásadní význam. Zkontrolujeme-li vlhkost půdy hodinu po zálivce, 
   má být mokrá vrstva více než 10 - 15 cm silná.
   Častou chybou je každodenní - velmi povrchní zálivka celé plochy, kdy při následné kontrole 
   zjišťujeme vlhkost jen v 2 - 3 cm povrchové vrstvičce. Taková zálivka umožňuje rostlinám v dobách
   letních přísušků bídné přežívání, nikoliv však růst a produkci. Mnohem účinnější je zalévat 
   stejný díl vždy po několika dnech, ale velmi vydatně.
   
   Chybou je též zalévat za poledního vedra. Odpar je v té době maximální a rostlinám způsobujeme 
   teplotní šok.
   
    
   Kvalita zálivkové vody může být z různých zdrojů velmi rozdílná. Ideálně teplá, měkká a 
   provzdušněná dešťová voda může v blízkosti továren někdy obsahovat nepříjemné příměsi.
   V řekách, potocích a rybnících je třeba průběžně ověřovat míru a původ znečištění zejména 
   průmyslovými a zemědělskými podniky. Ve vodovodní vodě může škodit zvýšený obsah chlóru, její 
   nízká teplota, deficit rozpuštěného kyslíku, a také její tvrdost může být problematická. 
   Nejhorší variantou bývá studená, většinou velmi tvrdá a neprovzdušněná voda studniční.
  
   Tvrdost vody způsobují rozpuštěné, nejčastěji vápenné, hořečnaté a 
   železité nerostné látky.
   Z našeho hlediska rozeznáváme tvrdost přechodnou a trvalou.
  
   Trvalá (síranová) tvrdost nebývá rostlinám škodlivá, naopak bývá vítaným zdrojem vápníku a hořčíku, 
   přičemž nemá vliv na Ph půdy.
 
   Přechodná (uhličitanová) tvrdost (do 10°německé stupnice) nevadí, pokud ji nepoužíváme na
   kyselomilné rostliny, jimž postupně alkalizuje zeminu. Vyšší přechodnou tvrdost lze snižovat převařením, 
   odstátím nebo chemicky - přídavkem kyselin. Přečerpáváním vody do nádob k odstátí se voda zároveň 
   provzdušní. Chemicky upravená voda působí i příznivě proti výskytu některých houbových chorob.
   O 1° tvrdosti (německé stupnice) v 1 metru krychlovém vody sníží přidavek 10 mll koncentrované kys.
   sírové. Pro vodu tvrdší než 15° téže stupnice použijeme se stejným účinkem 22,5 g průmyslové kys. šťavelové.
   Tvrdost nesnižujeme úplně, pro venkovní rostliny ponecháme asi 10°, pro kyselomilné (pěnišníky) asi 5 - 8°.
   Existuje ještě více způsobu změkčování vody, tyto se ale nehodí pro amatérské použití.
   Celkové zasolení půdy zálivkovou vodou je z volné půdy vyplavováno srážkami - negativně působí 
   spíše ve sklenících a u pokojových rostlin (čelíme mu občasným intenzivním propláchnutím půdy).
   Dalšími častými nežádoucími (pro rostliny toxickými) příměsemi bývají tuky, saponáty a chemikálie 
   používané v domácnosti, které z různých nedokonalých trativodů mohou pronikat do studní.   
   
   Půdní reakce
   Je velmi důležitým faktorem, který dosti zásadně ovlivňuje režim hnojení.
   Na spodní hranici stupnice se pohybuje reakce rašeliny - cca 3 pH, silně alkalické půdy 
   vykazují hodnoty až kolem 9 pH. Jako střední optimální hodnota půdní reakce se udává 
   pH kolem 6.5 - 7.0.  
   Na reakci půdy má jednak vliv samotná povaha půdy (např. rašelinný, písčitý, hlinitý 
   nebo třeba vápencový základ), ale také její stav. Kyselost se zvyšuje v zeminách slehlých 
   a přemokřelých.
 
   
   Důležité je vědět, že s klesající hodnotou pH se mění chemické vazby prvků, živiny se srážejí 
   do různých těžko rozpustných nebo zcela nerozpustných forem a vápnomilnější rostliny pak následně 
   trpí podvýživou. 
   Jednotlivé druhy rostlin jsou k různým hodnotám různě tolerantní. (Specifické nároky 
   vybraných dřevin udává tabulka.)
 
   
   Překyselené zeminy - pokud jsou trvale silně přemokřené, odvodníme drenážemi.
   Jinak nejprve vylepšíme jejich strukturu pro zvýšení podílu vzduchu v půdě (humus a okopávka, 
   u trávníků prořezávka) a dodáme vápník. Nejčastěji ve formě mletého vápence 
   nebo práškového hašeného vápna: 100 - 200 g mletého vápence na 1 m čtvereční zvýší 
   pH cca o 1°. (Je třeba zapravení vápence do hloubky hlavního objemu kořenů.) 
 
   
 
   Pro vápenostřežné rostliny používáme hnojiva v síranových 
   formách, příliš alkalické zeminy okyselujeme přídavkem rašeliny nebo 
   opakovanou zálivkou 0,2% roztoku síranu amonného. Radikálního okyselení lze 
   dosáhnout 0,2% roztokem kyseliny fosforečné nebo sírové. Kyselinovými roztoky vždy 
   zaléváme zeminu předem ovlhčenou.
   
 
   Humus
   Je dalším důležitým faktorem, který velmi ovlivňuje režim hnojení.
   Sám o sobě živiny téměř neobsahuje, pro úrodnost půd je ale naprosto nepostradatelný 
   - svými výluhy (huminové kyseliny) se velmi příznivě podílí na tvorbě půdního roztoku, 
   ve kterém se hnojiva rozpouští do takové formy, z níž jsou rostliny teprve schopny živiny 
   využívat, zároveň zlepšuje a stabilizuje strukturu půd.
 
   Dobře strukturovaná půda brání slévání a tvorbě škraloupu, má dobrou kapilaritu, 
   váže živiny (brání jejich vyplavování), je dobře provzdušňěná, má bohatý půdní 
   mikrobiální život a je zároveň záhřevnější. Udržování dostatečného množství humusu 
   v půdě je tedy jedním z hlavních předpokladů pro zajištění její trvalé plodnosti.
   Nejčastějšími zdroji humusu jsou komposty a veškeré organické nastýlky
   (zelené hnojení a přímé použití hnojů v našem případě není obvyklé).
  
   Nastýlky i komposty lze obohacovat průmyslovými hnojivy, popřípadě vápnem. Pokud kompost 
   obsahuje fekálie, močůvku (k močůvce přidáváme fosfor) a hnoje, snížíme nebo úplně vysadíme 
   hnojiva s obsahem dusíku. 
   Naopak před použitím kompostů a nastýlek s větším podílem hrubozrnných - nerozložených 
   rostlinných materiálů (kůra) je dusík vždy nutno dodat. (Viz článek o kůře na stránce 
   "Magazín I", v rubrice "Časté dotazy".)
   Komposty
 
   V dobře založených a ošetřovaných kompostech se samovolně zvyšuje teplota do 
   takové míry, že většina škodlivých zárodků a semen plevelů je zničena. Do takových 
   kompostů lze využít téměř jakýchkoliv rostlinných i kuchyňských odpadů, fekálií, močůvky, 
   hnojů hospodářských zvířat, včetně posečené trávy a shrabaného listí, které se ještě často 
   ze zahrad zbytečně vyváží na skládky. Podle regionálních možností lze využít nejrůznějších
   místních organických odpadů (upotřebené žampionové substráty, menší podíly pilin a hoblovaček,
   dřevěný popel apod.).
   Zejména do kompostů pro použití v písčitých půdách je třeba přidávat vrstvy (nejlépe 
   jílovité) zeminy, drny nebo třeba rybniční bahno. Pro těžké jílovité zeminy zakládáme
   lehčí komposty s větším obsahem organické hmoty - ideální je kůra. Vznikající komposty 
   musíme prokládat hrubšími materiály (řezanky a drtě), zajišťujícími přístup vzduchu 
   . 
 
   Menší množství (náklady) kompostu lze vylepšit také průmyslově těženými nebo
   připravovanými složkami, jako je například rašelina, kůrové drti, expandovaný 
   silikát hlinitý (perlit), mletý jílový prach (bentonit), mletá hnědouhelná karbohnojiva 
   (kapucín), různé druhy vápenců apod.
 
   Zrající komposty nesmíme nechat vysychat a alespoň jedenkrát za rok je nutno hromady 
   převrstvit (promíchat). Kvasící břečky nelze nazývat kompostem. Zralý kompost je sypký, 
   jeho jednotlivé komponenty nejsou rozeznatelné, neobsahuje částice větší než cca 5 cm a 
   nepáchne.   
    
   
   Přímé hnojení
 
     
   V okrasné části zahrady je nejdůležitější hnojení často sečených trávníků, stříhaných 
   dřevin (ploty) a rostlin produkčních (květy k řezu apod.). Všude tam, kde je produkováno 
   zvýšené množství hmoty, je třeba zvýšit podíl dusíku (ledek, močovina, ředěná močůvka).
   Jinak je pro okrasné dřeviny obecně přijatelnější extrém, kdy se nehnojí vůbec, 
   než velmi silné přehnojování průmyslově vyráběnými hnojivy, které ubližuje jak 
   rostlinám, tak životnímu prostředí všeobecně.
   
   Složitější přepočty čistých živin pro jednotlivé rostliny najdou uplatnění spíše ve 
   velkovýrobě, pro naše účely postačí hnojení v dávkách doporučených výrobci.
   Většinou postačí běžná "plná" hnojiva (NPK), která aplikujeme před okopávkou nebo pod nastýlku 
   rovnoměrným rozhozením. Pro některé okrasné rostliny (konifery, pěnišníky apod.) je na trhu 
   dostatek hnojiv se speciálním poměrem živin.
   Pro rychlejší účinek je výhodné hnojiva rozpouštět do zálivkové vody. K nejrychlejšímu 
   dodání živin pro regeneraci oslabených rostlin se používá listové hnojení a většinou 
   půjde o stopové prvky. 
   Základní hnojení (NPK) se na list neaplikuje příliš často. Plošně snad např. po poškození 
   zahrady únikem škodlivin ze sousední chemičky, delším extrémním výkyvu počasí nebo po 
   likvidaci většího výskytu škůdců či chorob. Silnější koncentrace roztoků mohou popálit 
   listy. Postřikovou nádobu musíme velmi dobře vypláchnout, zejména po předešlém použití 
   herbicidů. 
    
   
   Základní účinek prvků obsažených v hnojivech (opět velmi zjednodušeně). Nejsledovanější 
   (N,P,K):
   Dusík (N) - je hnacím motorem tvorby hmoty. Dodáváme jej zejména v první polovině 
   vegetačního období, aby nové výhony stačily ukončit růst a vyzrát. Velké množství dusíku 
   odčerpávají organismy rozkládající v půdě hrubý organický materiál.
   Fosfor (P) - podporuje zejména kvetení a plodnost, zkracuje vegetační dobu.
   Draslík (K) - jedním z jeho hlavních účinků je podpora vyzrávání pletiv (dřeva a 
   zásobních orgánu).
   Dále:
   Vápník (Ca) - zpevňuje kostru rostlin a ovlivňuje příjem vody.
   Hořčík (Mg) - významně se podílí na vytváření chlorofylu.
   Síra (S) - je součástí bílkovin a ovlivňuje oxidaci.
   Železo (Fe) - důležité pro pohyb kyslíku.
   Stopové prvky ve vyváženém poměru jsou důležité pro zdravotní stav rostlin.
   Mangan se účastní látkové výměny, bór je důležitý pro dýchání, měď má vliv na dýchání 
   a látkovou výměnu, zinek se uplatňuje při tvorbě chlorofylu a buněk, molybden je potřebný 
   k tvorbě bílkovin.
 
   Poruchy ve výživě viz "choroby, škůdci a poruchy rostlin", 
   kapitola "fyziologické poruchy růstu rostlin".
   
 
   Dřeviny jsou k řezu různě tolerantní - některé dřeviny řez vyloženě nesnášejí.
   Převážná většina okrasných úprav je dnes tvořena v nepravidelném - krajinářském stylu, ve
   kterém okrasné dřeviny řežeme co nejméně a v nejvyšší možné míře jim poskytujeme volnost 
   k vytvoření svých typických tvarů. 
   
   Řezu se většinou nelze vyhnout zcela, ale různé zvláštnosti a požadavky v tomto směru je třeba ověřit 
   v popisu jednotlivých rodů a druhů - pro rozsáhlost a různorodost sortimentu dřevin jednotné a jednoduché 
   schéma nelze vytvořit.
     
   Již při zákládání úprav je třeba volit dřeviny s ohledem na jejich vzrůstnost v poměru k velikosti 
   prostoru (pozemku), který máme k dispozici. Každý kultivar má maximální velikost koruny danou - někdy
   lze tuto velikost ovlivnit naroubováním na méně vzrůstnou (brzdící) podnož. Pokoušet se neustálým řezem 
   udržet malé koruny vzrůstných dřevin je předem prohranou bitvou - dřevina se neustále snaží dostát svému 
   genetickému naprogramování a vysiluje se neustálou produkcí dřeva na úkor květů (a plodů). V horším případě 
   nevratně poškodíme její jedinečný habitus (některé jehličnany).
   
 
   Tvarování dřevin pro styl úprav souměrných a japonských, dřevin v stříhaných živých plotech a 
   tvarovaných stěnách, i řezu dřevin do tvarů geometrických tvarů a figur se věnujeme na samostatné stránce:
   Tvarování dřevin.
   Netvarovaným jehličnanům i stálezeleným listnáčům poskytujeme úplnou volnost, případně vyřezáváme jen
   jejich poškozené části.
    
   U okrasných listnatých stromů příbuzných ovocným (jádroviny a peckoviny) a stromů roubovaných
   je někdy třeba řezem pomoci založit rovnoměrně rozloženou korunu. 
   Přesazováním ze školky na stálé stanoviště přichází stromek o větší část kořenů, proto zakrácením jeho 
   nadzemní části poměr mezi korunou a kořeny vyrovnáváme. Tímto řezem většinou již zároveň 
   rovnoměrně rozložený základ budoucí koruny zakládáme (obr.). Jestliže počet 
   výhonů není dostatečný, odložíme založení korunky o jeden rok. 
    
   V průběhu dalšího růstu stromů se většinou omezujeme na nejnutnější průklest a odstraňování 
   suchých nebo poškozených větví, někdy je třeba obětovat větve překážející sousedním - cennějším rostlinám, 
   nebo sousedům (pokud se nedomluvíme jinak) anebo v místech, kudy musíme procházet.
   Řežeme v zimním období, pokud teploty neklesají hluboko pod nulu, a je-li to potřebné, lze řezat také
   během července až srpna.
 
   Řez je radikálním zásahem do ustálených a vyvážených toků živin a mívá za následek tvorbu nežádoucích 
   výhonků na nechtěných částech kosterních větví. Tyto kolmo vyrůstající výhonky nazíváme "vlky". Přestárlé 
   dřeviny se také pomocí "vlků" snaží o samozmlazení. Jsou to velmi vitální výhony, které přednostně spotřebovávají
   živiny, aby mohly vytvořit nové koruny v místě s dostatkem světla. Tvorbou nových korun nad korunami stávajícími
   dřevinu ze sadovnického hlediska úplně znehodnotí, pokud je včas neodstraníme (obr.).
 
   U roubovaných dřevin některé druhy podnoží vytvářejí množství výhonků, které jsou také živinami
   zásobovány přednostně s obdobnými následky popisovanými u tzv. "vlků". Odstraňujeme je průběžně. Čím dříve 
   to provedeme, tím méně živin zbytečně odčerpají a menší budou i jizvy po řezu - potenciální brány pro vstup 
   infekcí.
  
   K zásadnímu zmlazení stromů volně rostoucích přistoupíme jen pokud již ohrožují bezpečnost (duté, 
   silně proschlé a nahnilé kosterní větve), a nechceme je ještě porazit. Budou nějaký čas nevzhledné, ale 
   koruny poměrně rychle dorůstají a mohou růst dalších několik desítek let (foto). 
   Řez provedeme v zimním období (do -10°C).
 
   Při odřezávání silných větví je třeba spodního naříznutí větve (obr.), tak 
   aby nedošlo k poškození zůstávajících větví nebo kmene.
 
   Některé dřeviny obráží z kořenů a více nebo měně se rozrůstají do šířky a někdy
   se mohou stát i obtížným plevelem. Takové rozplevelující dřeviny (pámelník, zákula, akát...) musíme 
   omezovat vždy, když překročí snesitelnou mez. Výhony vyrážející mimo prostor, který jsme dřevině vymezili, 
   odrýváme rýčem (podzim nebo jaro). V předjaří vystříháváme staré a slabé výhony, které 
   nepřiměřeně zahušťují keře.
  
   Pro většinu kvetoucích listnatých keřů je dobré odřezávat odkvetlá květenství, aby se nevysilovala
   tvorbou nepotřebných semen (méně květů v příštím roce), a také proto, že odkvetlá květenství 
   nepůsobí většinou příliš esteticky (šeřík, komule...). Často nestačí odřezávat jen květenství, je
   zapotřebí odkvetlé letorosty seřezávat hlouběji, aby se keře nepřehušťovaly, nepřerůstaly a dřevo se 
   omlazovalo. Bez řezu by po čase kvetly jen málo - na koncích větví. Přirozený tvar některých keřů (komule) 
   je ze sadovnického hlediska skoro odpudivý, ponechají-li se růst spontánně, a tady je usměrňování řezem
   přímo nezbytností.
   Doba řezu je různá u keřů kvetoucích na jednoletém a dvouletém dřevě. Ty, které kvetou na loni vzniklých 
   letorostech, seřezáváme ihned po odkvětu, aby veškeré živiny mohly být využity ještě letos k tvorbě nových
   letorostů se založenými květními pupeny pro příští jaro.
   Keřům, které kvetou v červenci a později, ponecháváme letorosty až do opadu listů. Listy až do konce své
   existence tvoří asimiláty, potřebné k tvorbě zásobních látek, které vytvoří přírůstky s květními pupeny
   na jaře. Seřezáváme je tedy až v předjaří.
   Růžím - nejsou-li určeny k řezu květů - odstraňujeme odkvetlé květy průběžně. Řez a pěstování růží 
   je specializovaným oborem, prozatím se jimi nebudeme zabývat.
   Radikální zmlazení zanedbaných keřů provedeme v zimě hlubokým seříznutím 
   všeho staršího dřeva až k zemi. Jestliže keř tvoří jen několik (málo) výhonů, seřezáváme staré větve nad 
   nejspodnějším novým výhonem. Zmlazení keře výše nad zemí mívá za následek "nohaté" (ve spodní části holé) 
   keře, protože ze spodních částí ponechaných starých větví již obrost většinou nevyráží 
   (obr.).
           
   Skupiny keřů můžeme zmlazovat postupně, jednotlivé keře po částech, abychom zbytečně 
   neporušovali vyváženost ustálených siluet (obr.).
   Bez milosti a neprodleně odstraňujeme rostliny s výskytem (neléčitelných a savým 
   hmyzem přenosných) viróz. U rostlin napadených neléčitelnými bakteriózami někdy stačí
   odstranit jen jejich napadené části.   
   
   Troška teorie o řezu
   Při řezu nezapomínejme, že jeho způsobem a hloubkou zásadně ovlivňujeme tvar, 
   velikost a počet budoucích nových výhonů.
   Proto je třeba uvědomit si, že podle velikosti objemu kořenového systému dostává 
   každá větévka nějaký objem živin (t.j. 100%), který se přibližně rovnoměrně rozdělí pro 
   každý pupen. Představme si letorost s deseti pupeny (každému pupenu připadne cca 10%).
   Jestliže uřízneme špičku s 2 pupeny, 20% uspořených živin se rozdělí mezi zbývajících
   8 pupenů - všechny krátce vyrazí a vytvoří plodonosný obrost.
   Uřízneme-li 50% výhonu (5 pupenů), zbylé pupeny se rozdělí již o 50% uspořených živin -
   výhony budou silné a delší.
 
   Ponecháme-li jen dva pupeny, veškerý příděl živin se dělí dvěma, vyrostou tedy jen 
   dva - velmi silné a dlouhé výhony (obr.). 
   Může se také poblíž kmene probudit několik spících oček a jestliže je neodstraníme, 
   vytvoří mohutné "vlky".
   Od tohoto (zjednodušeného) schématu je možno při trošce představivosti odvodit způsob
   řezu podle požadovaného účinku. Představme si, že řezem otvíráme a přivíráme kohoutky 
   přívodu energie do jednotlivých větví nebo částí koruny a velmi zásadně tím ovlivňujeme 
   nejen rozmístění, sílu a délku větví, ale i jejich plodnost a celkové zdraví dřeviny. U 
   některých dřevin (prunus) příliš radikální řez v nevhodné době může zapříčinit i popraskání kmene 
   s výrony "přetlaku" mízy.
   Ještě je nutné si uvědomit, jak zdánlivá maličkost, jakou je umístění posledního pupenu 
   na seřízlém letorostu (uvnitř / vně koruny), zásadně ovlivní její budoucí tvar 
   (obr.).
   
   
    
   Pro dobré vyzrání letorostů a včasné ukončení růstu vysadíme ve druhé polovině vegetačního 
   období hnojení dusíkem. Vyzrání dřeva můžeme pomoci mírným zvýšením dávek draslíku.
 
   Stálezelené a jehličnaté dřeviny v sušším podzimu zásobíme zálivkou. Po promrznutí 
   vrstvy zeminy, v níž se nacházejí jejich kořeny, nemohou doplňovat vodu, kterou neopadanými 
   listy (jehličím) i v zimě neustále odpařují. Odpar se zvyšuje za jasných mrazivých dnů 
   a za větrného počasí. Proto budou zejména mladé rostliny vděčné v prvních letech po 
   výsadbě za zimní přistínění a ochranu proti větrům.
 
   Veškeré choulostivější mladé rostliny je třeba i několik prvních let po výsadbě 
   na kořenech opatřovat na zimu přikrývkou z listí, chvojí, suché rašeliny, 
   slámy apod., a to tím spíše, chybí-li sněhová (izolační) pokrývka. Některé rostliny 
   mohou vyžadovat i obalení kmínků slámou nebo chvojím.
   (Upozornění na potřebu zimní přirývky u choulostivějších dřevin obsahují 
   popisy rodů.)
 
   Podzimní kontrola a údržba oplocení může v průběhu zimy zabránit okusům kmínků dřevin zvěří.
   Obchodníci mívají v nabídkách proti okusu též speciální chrániče a repelenty.
 
   Koruny jehličnanů mohou být v zimě rozlomeny nebo rozklesnuty 
   váhou mokrého sněhu nebo prudším deštěm a větrem. 
   Proto zejména u jehličnanů sloupovitých tvarů svazujeme na zimu kosterní větve a 
   mokrý (těžký) sníh z větví co nejdříve sklepáváme.
 
   Pozdní jarní mrazíky
   Škodí zejména v produkčním pěstitelství, ale i v okrasném zahradnictví bývá nepříjemá ztrátá květů, 
   poškození choulostivých sbírkových dřevinek či letničkových (ornamentálních) záhonů. Někdy se setkáme 
   s pruhy pomrzlé vegetace těsně vedle rostlin, kterým mráz neublížil. Jedná se často jen o rozdíly v 
   řádu desetin °C.
  
   Na mikroklima naší zahrady (v souvislosti s pozdními mrazíky) má důležitý vliv konfigurace 
   terénu a vegetační pokryv svahovitých pozemků v sousedství. 
   Studený (těžší) vzduch i za bezvětří stéká do nejníže položených míst. Vyšší a hustější vegetace 
   může jeho tok usměrnit (křoviny, remízky, i rozměrnější pevné překážky apod.), vegetace mírně 
   ovlivňuje i intenzitu poklesů teplot. Jinak ve dne absorbuje a v noci vyzařuje teplo pole bez 
   rostlin (tady jěště rozhoduje vlhkost půdy a typ zeminy), jinak travnatá louka, úplně jinak zalesněná 
   stráň. Velmi příznivě ovlivňují mikroklima vodní plochy - velké akumulátory tepla.
     
   Preventivně je třeba brát v úvahu místní podmínky již při výběru rostlin, jejich odrůd, 
   případně podnoží.
 
   K plošné aktivní ochraně současná praxe nenabízí mnoho možností. 
   Doporučované zadýmování porostů se neslučuje s ochranou prostředí a stejně je účinné jen minimálně.
 
   Jakýsi efekt přináší několikahodinové jemné mlžení porostů vodou, která takto předává teplo svému 
   okolí, avšak i tady je účinnost jen v malém rozmezí (někdy se uvádí 1 - 2 °C).
   Jiným způsobem, použitelným za slunečních dnů, je vydatná ranní zálivka den před očekávaným 
   poklesem teplot. Mokrá zemina absorbuje a naakumuluje poměrné velké množství tepla, které
   v noci vydá, což někdy k ochraně před přízemním mrazíkem postačí.
    
   Jednotlivé rostliny nebo malé záhony lze chránit nejúčinněji téměř jakoukoliv přikrývkou.
    
   Na účinnost nátěrů kmenů a kosterních větví reflexními barvami (vápno) s cílem oddálit proudění 
   mízy panují rozporné názory.
   
   K upřesnění předpovědí výskytu jarních ranních mrazíků právě na našem pozemku si můžeme 
   sestrojit jednduchý přístroj podle obrázku.  
   
 
  Přesazování vzrostlých starších dřevin vyžaduje víceletou přípravu. V předjaří 
  v dostatečné vzdálenosti od kmene provedeme kruhový výkop na šířku rýče s dostatečnou 
  hloubkou (podle typu kořenů). Tím kořeny přerušíme, vymezíme budoucí kořenový bal a 
  ve vymezeném prostoru donutíme dřevinu k rozvětvení zbylých kořenů. Dřevinu více přihnojíme
  - přičemž zvýšíme podíl dusíku, podle potřeby seřízneme korunu (poměr s redukovanými kořeny)
  a rýhu vyplníme listím, které po slehávání doplňujeme.
 
  Podle okolností v příští nebo přespříští zimě v době silnějších mrazů odhrabeme listí 
  z rigolu, smyčkou silnějšího lana s pomocí traktoru odřízneme prokořeněný - zmrzlý bal.
  (Před zámrazem je nutno bal dobře prolít vodou.) Uvolněnou dřevinu pak přemístíme 
  do připravené jámy na novém stanovišti (obr.).
   
   Bezpečnost
   Vzhledem k rekreačním funkcím okrasných zahrad je lépe omezit se jen na 
   nejnutnější zásahy při kalamitním výskytu plevelů, škůdců nebo plísní. 
   Důležité je velmi přesné odměřování koncentrací doporučených výrobci. 
   Nechtěné záměny přípravků a odhadování koncentrací mohou zapříčinit 
   nenahraditelné a někdy velmi dlouhodobé (herbicidy) škody. 
 
   Pamatujme též, že při jejich použití v malých zahrádkách se neubráníme ani při 
   nejslabším vánku přesahu účinků postřiku na sousední pozemky a také 
   následným deštěm může být například herbicid dopraven velmi daleko od požadovaného 
   místa účinku. Podceňováním bezpečnostních pravidel si "střádáme" nejspíše 
   na vznik zhoubného nádoru. Také nezapomínejme, že otrávením včel je možno 
   vystavit se trestnímu stíhání.
 
   Nebudeme se rozepisovat o konkrétních přípravcích, jejichž nabídka je proměnlivá.
   Každý zakoupený přípravek podle zákona musí být opatřen českými návody k 
   první pomoci, použití a dávkování s uvedením bezpečnostních lhůt.
   
   Fungicidy (proti houbám, plísním, rzím) a pesticidy (proti hmyzu)
   V parkových úpravách se téměř nevyskytují monokultury jako v zemědělství a 
   zelinářství, proto plošné invaze hub, plísní ani škůdců nejsou tak časté a ani
   preventivní (zimní postřiky v ovocných sadech) postřiky nejsou běžné.
   
   Pokud přeci jen k takovým výskytům dojde (viz. různí obaleči, mšice či
   velkoplošné houbové napadení borovic apod.), je nutno se o aktuálním typu účinného 
   přípravku poradit s jejich prodejci. Kalamitní celorepublikové (evropské) výskyty 
   (klíněnka jírovcová) jsou často rozebírány v tisku, rozhlase i televizi.
   Herbicidy (proti plevelům)
   Jejich použití je v menších okrasných úpravách též omezené.
   Nejčastěji se používají herbicidy se selektivním účinkem proti dvouděložným 
   plevelům v trávnících, které na (jednoděložné) traviny nepůsobí.
 
   K ničení úporných náletových dřevin (akát, bezinka aj.) dobře účinkují některé 
   systémové (dotykové) herbicidy, které jsou po aplikaci rozvedeny tělními 
   tekutinami rostlin z místa aplikace do celé rostliny a zajistí tím účinek v celém 
   jejím organismu, včetně kořenů. (Nejsou problémy s obrážením a výmladky.)
   Ještě přichází v úvahu dočasné totální zničení vegetace před založením úpravy 
   nebo rekultivací zanedbaného trávníku. Zde bývá největším problémem zabránit přesahu
   účinků na okolí, což nejčastěji zapříčiní nečekaná prudší bouřková přeháňka.
    
   Skladovat doma velká množství přípravků není vhodné nejen pro jejich toxicitu, 
   ale i pro neustále vzrůstající rezistence škůdců i měnící se názory odborníků na míru 
   jejich bezpečnosti a tím změny v nabídce sortimentu.
 
   Neupotřebitelných zbytků těchto většinou velmi toxických přípravků je těžké se ekologicky 
   zbavit. Průsaky ze skládek stále otravují ohromná množství spodních vod.