Styly okrasných úprav

Styly (slohy) zahradních úprav vycházejí z historických tradic a procházejí vývojem i módními vlivy, ovlivněny jsou způsobem života i rázem krajiny v dané oblasti. Pro naše menší (amatérské) úpravy postačí hrubé a zjednodušené rozdělení na pravidelný (souměrný) a nepravidelný (krajinářský) styl a jejich kombinace. Specifickým nepravidelným stylem je způsob úprav zahrad japonských.
Zvolený styl zásadně předurčuje rozmístění dřevin a do jisté míry i jejich výběr.

Pravidelný styl

Tyto úpravy se vyznačují osovou souměrností, dělením prostoru do pravidelných obrazců, lemovaných tvarovanými (stříhanými) živými ploty, plůtky, někdy ve tvaru ornamentů. Obrazce jsou doplněny travnatými nebo pískovanými plochami, množstvím cest, květinovými záhony, pravidelně rozmístěnými vodními nádržemi, fontánami, sochami a plastikami.

Styl má své kořeny v zahradách egyptských, řeckých, římských a evropských středověkých zahradách kláštěrních. Renesance (Itálie) přináší souměrné úpravy zpravidla na terasách, baroko zase rozlehlejší úpravy s centrální osou a čtyřúhelníky s poměrem stran 3:5 i větší využití květin. Rokoko zmnožilo počet os a přidalo složitější ornamenty.
K největšímu rozmachu stylu dochází ve francouzských zámeckých parcích. O úpravách v souměrném stylu se někdy hovoří jako o francouzském stylu. Typickou dřevinou je zpočátku zimostráz (buxus), postupně je počet druhů používaných dřevin rozšiřován.
Ideální umístění úpravy v pravidelném stylu je takové, aby obrazce mohly být pozorovány pokud možno v celku, nejlépe z alespoň mírného nadhledu.

S pravidelným stylem se u nás nejčastěji setkáme v historických zámeckých zahradách. V renesanční italském stylu je vytvořena např. zahrada u zámku v Brandýse n. L., Telči nebo Litomyšli. Dalšími vývojovými stupni jsou např. barokní pražská Valdštějnská zahrada (foto), zahrada zámku Kuks anebo zahrady francouzské u Dobříše (foto 1, foto 2, foto 3) a v Holešově.

V poslední době byl tento styl již považován za přežitý a souměrně byly jen vyjímečně upravovány menší části úprav volných - krajinářských. V souvislosti se vznikem nových satelitních sídlišť, ve kterých je častěji dáván důraz na okázalost a kde se začíná "na zelené louce", se již zase občas objevují souměrně upravené větší předzahrádky nebo i celé zahrady, které ve spojení s honosnějšími sídly působí velmi reprezentativně.
Výběr druhů a jejich (i barevných) kultivarů je dnes velmi široký a pravidla pro úpravy jsou volnější. Založení a zejména udržování úprav v tomto stylu je ale pracné, časově náročné a nákladné. Úpravu nelze zakládat postupně, je třeba mít spolehlivou možnost získat náhradní dřeviny pro doplnění odumřelých rostlin v ornamentech rostlinami stejné velikosti (vlastní zásobní pozemek nebo spolehlivý dodavatel). Každé, i malé zanedbání údržby, má mnohem dalekosáhlejší následky v porovnání s úpravou v nepravidelném stylu.
Půda musí být před založením úpravy velmi dobře a do hloubky zpracována, zásobena humusem a živinami, tak aby extrémně husté a neustále stříhané výsadby měly dostatek přístupných živin a vláhy.
Souměrnost je možno v různém poměru kombinovat s jinými styly, pracnost i náklady lze snížit provedením ohraničení a ornamentů jen v náznaku (foto).

Nahoru

Nepravidelný styl

Dnes zdaleka nejpoužívanější styl nepravidelný - krajinářský - má svůj původ v Anglii, někdy je také stylem anglickým nazýván. Jeho vznik byl ovlivněn rozmachem obchodních styků s Asií (japonské a čínské zahrady) a romantismem 18. století, vzorem mu původně byla anglická krajina. Zpočátku byl ještě svázán pevnými pravidly, která se později téměř zcela vytrácí.

V současnosti volný styl využívá vzorů volné krajiny a nepřeberného množství druhů rostlin ze všech částí světa, v mnoha kultivarech nejrůznějších vlastností, tvarů a velikostí. Vodní plochy a cesty jsou nepravidelné. Cesty jsou vedeny účelově, tak aby směrovaly návštěvníky k zajímavým partiím a průhledům. Úprava bývá členěna do menších celků s rostlinnými společenstvy podobných nároků. I ve velmi malých úpravách mívají svá místa vhodně umístěná společenstava skalniček, vřesovištních rostlin, travin, nebo vodní a mokřadní společenstva apod.
V částech úprav s nejintenzivnějším provozem (u vstupů, důležitých budov, odpočinkových částech apod.) se více využívá intenzivnějších prostředků - květinových záhonů, tvarovaných dřevin a různých prvků ostatních stylů a nejrůznějších doplňků.
Travnaté plochy jsou důležitou součástí úprav nepravidelného stylu, jejich významnou funkcí je propojování a scelování úpravy svým neutrálním působením.

V podstatě dnes platí především pravidlo uměřenosti ve vztahu k okolí a kritéria hospodárnosti a účelnosti - využití zeleně k plnění požadovaných funkcí, které je plnit schopna. Jedná se o funkce estetické, funkce, které příznivě ovlivňují mikroklima (vlhkost, teplota, prašnost, hlučnost) nebo napomáhají rekultivacím neúrodných či devastovaných území. Stále větší důraz je kladen na zachování původních vegetačních prvků a nenásilnou návaznost na okolní krajinu.
Typickou ukázkou větší krajinářské úpravy je Průhonický park, Sychrovský park nebo lednicko-valtický komplex.

Japonský styl

Vychází z velmi starých tradic zahrad čínských i korejských, je plný propracované symboliky a mystiky, která je úzce svázána s asijskou kulturou. Proto autoři publikace "Zahrady v japonském stylu" uvádějí, že japonskou zahradu lze vytvořit jen v tamním daném prostředí - u nás lze tvořit pouze zahrady v japonském stylu.

Zahrada je Japonci považována za umění stejné úrovně jako básnictví, malířství nebo architektura, spjaté s filozofií.
Japonská zahrada je příroda v mikroskopickém měřítku, z velké části tvořená symbolikou, upřednostňuje se asymetrie, kontrast, cílem je dosažení zklidnění, souladu, vyrovnanosti, jednoduchosti a nejpřirozenějšího dojmu.
Více než kde jinde zde platí pravidlo, že "méně je více", a zahrada je prý dokonalá ve chvíli, kdy již není co zbytečného odstranit...

Původně japonští zahradníci používali jen domácí rostliny, které v japonských úpravách dominují dodnes. Typické jsou například javory, magnolie, sakury, jabloně, jinany, různé jehličnany (často borovice), cesmíny, bambusy, pěnišníky, pivoňky, kapradiny, mechy, trávy a vodní rostliny.
Většina dřevin je tvarována a zaštipována, ale na rozdíl od evropských zvyklostí tak, aby stále působily přirozeně.
Důležitá je voda, jezírka i potůčky s vodopády (barevné ryby). Typické doplňky tvoří velké kameny symbolizující hory, kamenné lampy, můstky, klapátka, nádrže na vodu a pítka. Zahrady bývají spíše uzavřené, využívá se poloprůhledných i plných zástěn, zdí, typických plotů a různých typů prostupů. Téměř se nepoužívají trávníky, nahrazují je oblázkové plochy a písek, symbolizující vodu a vlny. Také japonské zahrady se dělí do různých typů, nejčastějšími jsou zahrady: čajové, kamenné, atriové a vodní.

I pro amatérskou tvorbu zahrady v japonskén stylu je třeba hlouběji proniknout nejen do její symboliky a principů, ale i filozofie. Rozhodně nelze uspět pouhým povrchním napodobováním, bez znalostí vnitřních souvislostí.
Tvůrce japonské zahrady vždy přesně ví, proč pravě sem a právě takovým způsobem umístil právě tento kámen, rostlinu ba často i každou větévku. Důsledkem je navozený pocit a vjem pozorovatele, který nemusí vědět, proč tomu tak je, stejně jako obdivovatel jakéhokoliv jiného uměleckého díla, který nic neví o technologii jeho vzniku, ani vnitřních pocitech a pohnutkách autora.

Nahoru