Nahoru

Podzimní jedlé a léčivé plody dřevin

Výčet plodů není úplný. Názor na léčivost i užití se u různých autorů liší. Text je pouze inspirativní, pokud chce někdo využít plody jako léčivo, musí najít odpovídající odbornou literaturu, případně se poradit s lékařem.

Bez černý (Sambucus nigra)
Využití bezinek je všeobecně známé, tak snad jen pro připomenutí. Pro obsah minerálů a vitamíny C, A, skupinu vitamínů B a kyselinu panthotenovou jsou velmi zdravé, v nedozrálém stavu však mohou vyvolávat příznaky otrav. Dobře uzrálé lze zpracovávat na šťávu (mj. prostředek proti bolesti - zvláště při ischiasu, revmatismu, zánětu trojklanného nervu, neuralgických bolestech hlavy, proti zácpě), rosol, povidla, marmeládu a víno.
Dub (Quercus)
Archeologové podle nálezů starých pět tisíc let zjistili, že z plodů dubu - žaludů se pekl chléb. V minulosti se ze žaludů vyráběl i inkoust a v době nouze je lidé jedli. V Číně se z nich vyrábí škrob, mouka a alkohol. Vylisované žaludy se používají jako krmivo pro hospodářské zvířata. Kloktadlo ze zralých žaludů se užívá při bolestech v krku, zánětech sliznice hrtanu a dutiny ústní. V některých oblastech se dodnes vyrábí pražením semen žaludová káva, která slouží jako vynikající lék při průjmových a žaludečních katarech a je také účinným protijedem při různých otravách.
Dřezovec trojtrnný (Gleditsia triacanthos) Zralé lusky dřezovce se suší, pak se z nich semena vyluští a za mírně zvýšeného tlaku upraží, umelou a pak se oddělí tmavé osemení. Upražená semena se použijí po úpravě jako náhražka kávy v kávovinách.
Dřín obecný (Cornus mas)
Dřínky, krásně korálové, přes 1 cm dlouhé plody dřínu obecného patří z hlediska obsahu vitamínu C po rakytníku, šípkách a plodech meruzalky černé (rybízu) k našim nejbohatším zdrojům tohoto vitamínu. Již odedávna se z nich dělají kompoty, marmelády, mošty, sirupy i pálenka, ve Středomoří se nakládají do slaného nálevu jako olivy, v Orientu z nich připravují tzv. sorbet - osvěžující ledový nápoj se šťávou.
Dřišťál obecný (Berberis vulgaris)
Dřišťál je opadavý keř až 3 m vysoký, rostoucí na výslunných stráních, suchých kamenitých pahorcích, v křovinách, ve světlých hájích a luzích od nížin až po podhorské pásmo. Ze dřeva, kůry i kořenů se získávalo žluté barvivo, jehož se používalo k barvení vlny nebo kůží nažluto. Sytě červené až šarlatové plody dřišťálu dozrávají v září a v říjnu. Dají se pojídat i syrové - chutnají nakysle. Obsahují kromě jiných složek hojně kyseliny citrónové, kyseliny vinné a vitamínu C. Lze z nich připravit marmeládu, rosoly, zpracovávají se na mošt a sirup, jsou používány jako přísada do čajů, alkoholů a bonbónů, mohou se konzervovat jako kompot. Nesmějí se požívat ani zpracovávat nezralé - v té době obsahují značné množství berberinových alkaloidů, ktekré způsobují ochrnutí dýchacího systému a podráždění nervového systému. (Pro obsah alkaloidů někteří autoři využití plodů odmítají.)
Hloh pýřitý (Crataegus pubescens)
Ze sušených malviček hlohu se v dobách nouze dělala náhražka mouky a pálenka, někde se používaly ke krmení vepřového dobytka a krůt. Hlavní roli ale sehrál v lidovém lékařství. Odvar z hložinek má být účinný proti ledvinovým kamenům, pro obsah histaminu - látky snižující krevní tlak - jsou plody (i květy) hlohu používány při léčení srdečních vad (souhlas a dozor lékaře nezbytný) i k výrobě různých léčiv.
Hrušeň (Pyrus) Hrušky člověk pojídal od nepaměti, z toho plyne i jejich široké použití v kuchyni podobné využití jablek (kompoty, povidla, pasty, mošty, víno, likér, křížaly). Nejsou však ani zdaleka tak významným prostředkem proti nemocem, požity v malém množství se doporučují při chorobách krevního oběhu, jater, sleziny a při otylosti. Při konzumaci většího množství se mohou dostavit zažívací potíže.
Hlošina úzkolistá (Elaeagnus angustifolia)
Plody hlošiny úzkolisté, nazývané česká oliva, jsou soudečkovité, krátce stopkaté peckovice barvy bělavé až nahnědlé, které u nás nemají využití. Ve Střední Asii se však pojídají jako ne právě chutné, ale vitamínem C bohaté ovoce.


Jabloň (Malus) Využití jablk je dobře známé, ne každý je si však vědom jejich významu. Jablka jsou velmi důležité ovoce, zejména v čerstvém stavu. Obsahují látky významné pro výživu člověka, např. cukry, organické kyseliny, fosforečnany a vitamíny. Jablka regulují trávení, léčí žaludeční a střevní katary, odstraňují plynatost, povzbuzují chuť k jídlu, posilují nervovou soustavu, uklidňují bolest hlavy a neuralgické bolesti. Osvěžují při dně, kornatění tepen, srdečních, cévních a ledvinových nemocech, při hnisavých zánětech mandlí, absorbují toxiny a odvádějí je z organismu apod. Podle některých autorů odstraňují nespavost, únavu a vyčerpání a jsou prevencí proti onemocnění žlučníku. Doporučují se chudokrevným, náchylným k otylosti a u duševně pracujících osvěžují lépe než káva. Kyselá jablka se podávají nemocným cukrovkou, jablečné pyré je součástí diety pro rekonvalescenty. Přepážky v jádřinci mají mít antisklerotický účinek.
Jalovec obecný (Juniperus communis)
Jalovec provází od nejstarších časů pověst magické byliny a jeho léčivé účinky znali již Hippokrates, Galenos a sv. Hildegarda. Plody jalovce jsou silně aromatické, obsahují silice s dezinfekčními účinky i další zajímavé látky, jako např. třísloviny a hořčiny. V kuchyni jsou využívány jalovčinky jako přírodní koření do marinád k nakládání masa, někde se z nich vyrábějí sirup, šťáva, ocet, víno a známá je především jalovcová - gin. Odvar z jalovčinek se používá jako močopudný při onemocnění ledvin a močového měchýře, proti ledvinovým kamenům, dně a revmatismu, při nemoci kůže, též jako lék proti kašli a nadýmání.
Jeřáb obecný - ptačí (Sorbus aucuparia)
Jeřáb je ceněná průkopnická dřevina, rostoucí z nížiny až k horní hranici lesa. Oranžová plodenství na stromech jeřábů rostoucích na okrajích silnic a dálnic jsou ozdobou podzimu. V dřívějších dobách však byly hojně využívány proti kurdějím, protože jsou bohaté na vitamín C. Dnes se využívají , společně s jinými plody, k výrobě povidel, želé, marmelád, sirupů, kompotů a v neposlední řadě vína. Doporučuje se odříznout je pozdě na podzim, kdy jsou již plody původně hořce svíravé chuti přešlé nočními mrazy a jsou proto sladší a jemnější. Podobné využití mají i plody jeřábu muku (S. aria) a jeřábu mišpulka (S. chamaemespilus).
Jírovec maďal (Aesculus hippocastanum) Plody resp. semena tohoto stromu, nazývané koňskými kaštany, tvořily za válek příměs k obilné mouce. Mají značnou výživnou hodnotu, jsou však nevalné chuti. Dnes se využívají především jako krmivo pro spárkatou zvěř. Tinktura z oloupaných kaštanů se používá na dnu, při závrati, revmatismu, bolestech hlavy, padoucnici, záduše a křečovému kašli, nálev při zánětu horních a dolních cest dýchacích, při silném městnání, jež provází křečové žíly, při zánětech povrchních a hlubokých žil, bércových vředech, hemeroidech.
Jmelí bílé (Viscum album)
Poloparazitická rostlina jmelí je polojedovatou rostlinou. Z bobulí se kdysi vaříval nejenom lep na mouchy a ptáky, ale nálev sloužil na vnější ošetření mastné pleti a akné. Odvarem z listů a bobulí v mléce se mohou potírat bolestivá místa při revmatismu. (Dnes se užívání bobulí nedoporučuje - někteří autoři je jednoznačně zakazují.) Malé dávky jmelí mají regulovat krevní tlak, napravovat poruchy krevního oběhu, zahánět křeče a závratě, jsou uváděny i jeho protisklerotické, protirakoviné a protiepileptické účinky. Velké dávky však mohou být nebezpečné.
Kaštanovník jedlý (Castanea sativa)
Kaštanovník jedlý je stará kulturní dřevina, pěstovaná pro jedlé plody. Kaštany, oblíbené již u starých Římanů, obsahují 40 % škrobu, 4 - 8 % bílkovin, dále lecitin, fytosterin a vitamín B. Jedí se hlavně různě připravené, např. dušením ve vlastní šťávě, jako pyré, rozvářejí se na kaši, melou na moučku, přidávají se do polévek, omáček a jako příměs do koláčků. V léčitelství byly doporučovány především pro děti, dále při stavech nechutenství nervového původu, při chudokrevnosti a osobám nesnášejícím kravské mléko. Dnes se u nás podávají s oblibou pečené v době vánoc.
Kdouloň (Cydonia oblonga)
Z plodů kdouloně, silně vonících hruškovitých nebo jablkovitých mnohosemenných malvic, je možné vyrobit marmeládu, kompot či sirup. Kdoule nakrájené na tenké plátky a usušené se používají proti průjmům a krvácení. Ze semen (jako vedlejšího produktu při zpracování malvic), která obsahují hojně slizu, se připravuje výluh jako léčivý prostředek při kašli, žaludečních a střevních chorobách, kloktadlo při zánětech ústní dutiny a hrtanu.
Kdoulovec japonský (Chaenomeles japonica)
V době plné zralosti nádherně vonící, tvrdé, žluté malvice kdoulovce se po uvaření dají jíst, větší využití však mají v syrovém stavu, kdy se pro svou vůni mohou vkládat do prádla.
Klikva (Vaccinium oxycoccus)
Plody tohoto drobného plazivého keříku mají stejné upotřebení jako brusinky (tj. výroba kompotů, marmelád, rosolu, sirupu, vína atd.), nebývá jich ale tolik a jsou méně známé. Někde se sbírají teprve po přejití mrazem.
Líska obecná (Corylus avellana)
Lískové oříšky mají značnou energetickou hodnotou a obsahují mnoho cenných nerostných látek. Jsou vhodné k rychlému doplnění energie, jsou však těžko stravitelné, takže nejsou vhodné pro osoby se žaludečními obtížemi. Používají se do pečiva i při vaření, můžeme z nich připravovat kompoty a mléko, v potravinářském průmyslu se z nich lisuje znamenitý olej, vyrábí se z nich kosmetické výrobky.
Medvědice lékařská (Arctostaphylos uva-ursi)
Tento keřík, relikt z doby ledové, dostal jméno podle toho, že býval oblíbenou potravou medvědů. Náleží k rostlinstvu severní Evropy, u nás se dnes vyskytuje volně pouze na několika lokalitách. Její plody jsou jedlé, chutnají však nakysle až trpce, jejich využití je minimální - v léčitelství se požívaly proti revmatismu.
Mišpule (Mespilus)
Plody mišpule se přidávají pro svou aromatičnost k ovocným moštům a vínům, sami nebo spolu s jinými plody se zpracovávají na kompoty, marmelády a hlavně rosoly. Sirup z mišpule se pro svůj stahující účinek (tříslovinný obsah) podával malým dětem při průjmech.
Ořešák královský (Juglans regia)
Semena ořechů jsou velmi výživnou potravinou. Obsahují tuky, fosfor, vápník, železo a další pro organismus důležité látky. Podle některých odborníků se ořechy rovnají obsahem bílkovin a množstvím tuků nejtučnějšímu hovězímu masu, přitom však jde o tuk rostlinný, neohrožující tolik lidský organismus kornatěním tepen. Pro energetickou vydatnost slouží k rychlému doplnění energie, při požívání spolu s jinými druhy ovoce jsou oblíbeným prostředkem pro zachování správného krevního oběhu a dobré funkce ledvin a jater. Z nezralých ořechů lze dělat kompot, mladé ořechy se nakládají do cukru a octa, zralá jádra se kandují, jsou výtečnou přísadou do pečiv, průmyslově se z ořechů vyrábí ořechové mléko, máslo, pasty, z ořechového oleje se vyrábí pokrmový tuk. Nálev z oplodí se používal k posilujícím koupelím, při revmatismu, dně, nechutenství, zažívacích poruchách, obklady se přikládaly na kožní vyrážky a krvácející rány, vnitřně se nálev užíval při cukrovce, vyrážkách, chudokrevnosti, poruchách menstruace, poruchách zažívání, nechutenství a na posílení nervů. Likér ořechovka se používal proti průjmům.
Rakytník řešetlákovitý (Hippophae rhamnoides)
Rakytník je jedinečný okrasný keř, jehož plody mají krásnou, svítivě oranžovou barvu. Rozvětvenými a hlubokými kořeny zpevňuje sypký podklad a zásluhou bakterií obohacuje půdu dusíkem. Proto se používá k osázení okrajů silnic a rekultivovaných ploch po stavebních pracích. Zároveň patří k léčivým rostlinám s vysokou biologickou hodnotou. Plody keře obsahují vitamíny C, B, PP, E, F, D a další důležité látky, které mají schopnost snižovat obsah tuků a cholesterolu, rakytníkový olej ze semen a bobulí je velmi ceněná tmavočervená tekutina, jež je vynikajícím lékem při popálení kůže rentgenovým a radiovým zářením, zabraňuje skleróze cév, dystrofii svalů a upravuje množství pohlavních hormonů. Obsahem vitaminu E rakytník zaujímá první místo mezi plodovými rostlinami, karotenu (provitaminu A) je v něm několikrát více než v mrkvi. Šťáva z rakytníku se používá při nachlazení jako prostředek k posílení obranného systému. Rakytník dále pomáhá při léčení plicních, jaterních, zažívacích a kloubových onemocnění, pomáhá při bolestech hrdla a léčí trávicí soustavu.Z plodů se v domácnostech vyrábí marmelády, průmyslově i polévkové koření a další potravinové aromatizující přípravy.
Šípky (Rosa canina)
Plody růže šípkové jsou u nás všem známé. Sbírají a suší se v podzimních měsících, používají se k léčebným účelům hlavně proto, že obsahují 20krát více vitamínu C než citrusové plody a jsou bohaté na vápník, vitamíny B, E a K. Obsahují také fosfor, železo, cukry, ovocné kyseliny, pektin, případně třísloviny. Účinné látky šípků působí příznivě při jarní únavě, krvácivých stavech a zvyšují odolnost proti některým infekčním onemocněním, např. chřipce. Z šípků se dělá nejen čaj (účinný kromě již uvedeného i při zánětu horních a dolních cest močových), ale i marmeláda. Šípky sbírané po prvních mrazech se používají na výrobu vína.
Trnka (Prunus spinosa)
Plody trnky, obsahující třísloviny, kyseliny, barviva, cukry a vitámín C, chutnají - zvláště před prvními mrazíky - svíravě a nakysle, po přemrznutí se však stávají sladšími a chutnějšími. Sušené se využívají k výrobě dietetických přípravků, čerstvé plody byly dříve hojně zpracovávány v domácnostech. Vyrábělo a někde dodnes vyrábí se z nich zejména víno, dále i kompot, sirup nebo rosol. V léčitelství se využívají při chorobách cest močových, při průjmech, při žaludeční slabosti, pro povzbuzení látkové výměny při revmatismu, k posílení celkové imunity, podle některých zdrojů mají schopnost zastavovat krvácení a působí léčivě při chorobách srdce a krevního oběhu.

Anděra, Miloš. Encyklopedie naší přírody. Praha: Slovart, 2000. 1. vyd. ISBN 80-7209-231-6
Bolliger, M. Erben, M. Grau, J. Heubl, G. Keře. Praha: Ikar + Knižní klub, 1998. ISBN 80-7202-302-0, ISBN 80-7176-725-5
Čeman, Róbert. Živý svět - Rostliny. Bratislava: Mapa Slovakia, 2001. ISBN 80-8067-046-3
Grau, J. Jung, R. Münker, B. Bobulovité, užitkové a léčivé rostliny. Praha: Knižní klub + Ikar, 1996. ISBN 80-7176-369-1, ISBN 80-7202-023-4
Hoffmannová, Eva. Jebavý, František. Rostliny v domácí lékárně. Knihkupectví U Podléšky, 1991.
Korbelář, Jaroslav. Endris, Zdeněk. Naše rostliny v lékařství. Praha: Avicenum, 1981.
Lhotská, Marie. Kropáč, Zdeněk. Kapesní atlas semen, plodů a klíčních rostlin. Praha: SPN, 1985.
Mikula, Alois. Vanke, Přemysl. Plody planých a parkových rostlin. Praha: SPN, 1979.
Váňa, Pavel. Průvodce bylináře Pavla celým rokem. Praha: Eminent, 2000. ISBN 80-7281-011-1
Váňa, Pavel. Rady bylináře Pavla. Praha: Eminent, 2000. ISBN 80-7281-012-X
Vermeulen, Nico. Encyklopedie stromů a keřů. Praha: Rebo Productions, 1998. ISBN 80-7234-007-7

Nahoru