Slovníček dendrologických popisných pojmů
V následujícím výběru jsou vysvětleny pojmy běžně používané při popisu rostlin nebo jejich částí a některé sovisející okolnosti. Výběr není učebnicovým vyčerpávajícím přehledem.Borka - Habitus - Kmen - Kořen - Květ - List - Plod - Pupen - Textura - Větvení
Borka (Kůra)
Borka je odumřelá, povrchová, korková vrstva kůry, která vlivem tloustnutí kmene
a působením povětrnostních podmínek praská a získává pro každou dřevinu specifický vzhled.
Popisována bývá její:
- barva, která je důležitým komponentem okrasných úprav
- jako poznávací a určovací znaky struktura a odlučitelnost -
desková
(platan), šupinatá
(javor klen), žebernatá
(javor mléč), prstencovitá
(třešeň) apod.
Někdy na borce vznikají nádherné vzory, jako např. u skupiny javorů s tzv. "hadí kůrou",
brslen vytváří podélné korkové lišty, které formují průřez jeho větví do čtvercového profilu,
bílé kmeny bříz dobře kontrastují s jehličnany atd.
Habitus
Je výslednicí velikosti rostliny, jejího celkového tvaru (obrysu) a
textury,
často je nejdůležitějším určovacím znakem dřeviny i parametrem pro výběr k určitému účelu.
Někdy se pro názornost využívají různě stylizované obrázky doplněné slovním popisem. Výrazy
používané pro popis habitu záleží na fantazii autora, následně na představivosti čtenáře.
Příklad (Hieke - Praktická dendrologie):
Juniperus:
Habituální a rozměrový rejstřík je velmi široký - od vysokých stromů až po
miniaturně zakrslé keříčky, od přísně pravidelných tvarů až po bizarně rozsochaté.
Habituální typ "echiniformis" - nejnižší, velmi hustě, hrbolovitě
plazivý tvar.....
Kmen
Mimo jeho barvy a povrchové struktury (borka) se zaměřují popisy na tvar (rovný, zakřivený, křivolaký, svalcovitý, hrbolatý...), tlouštku, větvení (u země na vícekmenný tvar, nízko rozvětvený, k vrcholu koruny prorůstající ...) nebo na některé zvláštnosti (spirálovitě doleva kroucený kmen jírovce obecného, mohutné, tuhé trny na kmeni dřezovce trojtrnného).
NahoruKořen
Popis tvaru a větvení kořenového systému je velmi důležitou informací z několika hledisek.
Kořenový systém s kůlovitým kořenem
(borovice) zajišťuje
dosažitelnost spodní vody - tedy odolnost k suchu a pevné zakotvení v půdě - odolnost proti vývratům.
Povrchové a široce rozprostřené kořeny
(bříza) mohou někdy vysoušet pozemek, ale také
nepříjemně zasahovat do teritorií sousedních rostlin, někdy dokonce až sousedních zahrad. Tloustnutí
mělce rostoucích kořenů někdy narušuje základy menších staveb.
Dobře rozvětvený kořenový systém může bránit erozi, zejména na svazích,
a také dobře drží bal při přesazování.
Kořeny mohou zastávat i speciální funkce - schopnost některých kořenů k vytváření výhonků
je výhodná pro rozmnožování odkopky a kořenovými řízky, ale může také zaplevelovat široké okolí
(akát,
pámelník).
Zvlášností je například u
tisovce
tvorba tzv. dýchacích kořenů na zamokřeném stanovišti.
Některé druhy mohou kořeny vylučovat jedovaté látky (akát), které omezují růst jiných rostlin,
a snižovat tak úrodnost půdy.
Jiné druhy mají na kořenech hlízkovité útvary
(Fabaceae - bobovité),
ve kterých žijí bakterie se schopností
vázat vzdušný dusík. Tento prvek pak obohacuje půdu a okolní rostliny jej využívají pro
svůj růst.
Mykorhiza je symbióza kořenů s různými houbami, bez které některé druhy rostlin nemohou
existovat vůbec, nebo jen omezeně.
Květ
Je rozmnožovacím orgánem rostliny, vyvíjí se z něho plody a semena.
Z estetického hlediska nás zajímá četnost, barva, velikost, doba rozkvětu, trvání
květu a také jeho vůně.
Z hlediska pěstitelského ještě odolnost květu k nízkým teplotám a jde-li o kvetení
jednodomé nebo dvoudomé (možnosti opylení).
Pro rozlišování dřevin je třeba určit, jde-li o květ úplný nebo nahý (bez okvětí),
jedno nebo oboupohlavní, jednotlivý květ nebo květenství (klas, hrozen, hlávku,
okolík, latu, chocholík). Někdy jsou určujícími znaky i vlastnosti jednotlivých
částí květů (pestík, tyčinky, plátky...). Znaky a uspořádání květů je charakteristické
dle příslušnosti k čeledím (bobovité, růžokvěté).
Příklad popisu (Hieke - Praktická dendrologie):
Lonicera:
Květy jsou 5četné, korunka s rourkou, často hrbatou, je většinou dvoupyská a jen řidčeji
téměř pravidelně 5cípá. Jednotlivé květy jsou různě uspořádané v chudá nebo bohatá úžlabní
květenství, v párech různě srostlých nebo v různých přeslenitých vrcholících....
Jednodomé rostliny
Samčí i samičí květy se vyskytují na každém exempláři rostliny (v jednom domě), proto
se rostlina může rozmožovat, i když roste osamoceně
(lísky,
duby).
Mohou to být jak květy jednopohlavní (v květu se vyskytují buď tyčinky nebo pestík),
tak i oboupohlavní květy (tyčinky i pestík v jednom květu). Jednopohlavní květy
mají všechny jehličnany.
Existují i rostliny mnohomanželné, které na jednom exempláři přinášejí květy
oboupohlavní a zároveň jednopohlavní
(jasan).
Dvoudomé
U těchto rostlin se vyskytují samčí a samičí exempláře, každý s jednopohlavními květy (topoly, rakytník řešetlákovitý, jinan dvoulaločný). K rozmnožování je třeba nejméně po jednom jedinci každého pohlaví na jednom stanovišti. V praxi zpravidla stačí jeden samčí exemplář na více samičích. Rozeznávání pohlaví velmi mladých rostlin je běžnými prostředky obtížné, často nemožné.
Typy květů a květenství
Prašník produkuje pylová zrnka (samčí buňky), které jsou větrem nebo hmyzem přenesena na
bliznu, tam vyklíčí a prorostou dutou čnělkou do semeníku, kde oplodní vajíčko(a).
Úplný květ
Vyskytuje se u listnatých dřevin, skládá se z květních obalů (korunní a kališní lístky),
tyčinek a plodolistů. Korunní lístky bývají barevné - lákají hmyz k oplození, někdy jsou
srostlé a vytvářejí trubku.
Nahý květ
Má květní obaly zakrnělé, nejčastěji zcela chybí,
vyskytuje se u všech jehličnanů a je opylován větrem.
Květy mohou být jednotlivé
(jabloň)
nebo bývají uspořádány v květenství.
- Jednoduchá květenství:
Kuličkovitá květenství
(tis)
a jehněda (většinou klas nebo hrozen) s nenápadnými
drobnými květy jsou samčí květenství. Variantou jehněd jsou tzv. "kočičky".
Šištice (klas) je samičím květenstvím
(olše a většina jehličnanů),
dřevnatěním se mění na šišku. Mezi jednoduchá květenství patří i hlávka a okolík.
- Složená květenství jsou lata a chocholík.
List
List je asimilačním orgánem rostlin,
- pro výběr dřevin do kompozic jsou důležitými parametry uspořádání, zbarvení,
tvary a velikosti listů, které jsou pro každou rostlinu originální
- existují souvislosti vlastností listů s vlastnostmi celých rostlin, např. menší
odolnost k mrazu u velkolistých pěnišníků nebo barevných jehličnanů
- jednoznačných znaků využíváme k rozpoznávání a určování dřevin:
Příklad (Hieke - Praktická dendrologie):
Ulmus:
Listy jsou krátce řapíkaté, většinou s nesouměrnou čepelí, různě protáhlou nebo
i téměř úzce protáhlou, dvojitě pilovitou až laločnatou, různě zbarvenou.....
Barva a povrch
Zejména barva je silným výrazovým prostředkem kompozic, mimo nejrůznější tóny zelené barvy je
častá žlutá (zlatá), šedá (modrá), červená a různé pestré varianty (panašování):
- celoročně relativně stálá u stálezelených listnatých a neopadavých jehličnanů
- jarní bývá u listnatých výrazně světlejší, někdy i úplně odlišná od letní
(smrk východní)
- letní bývá základním odstínem
- podzimní se u některých opadavých mění nejčastěji do žlutých
(jinan dvoulaločný,
modřín evropský,
svída,
javory),
červených
(javory dlanitolisté,
svída,
škumpa ocetná)
a hnědých odstínů, jiné mohou být vícebarevné
(přísavník trojcípý)
- zimní se někdy mění u poloopadavých a stálezelených (např. u barevných zeravů se žlutá
mění do hnědých až nafialovělých tónů, u
mahonie do červena apod.).
Povrch líce a rubu může býr rozdílný - matný, lesklý, hladký, vrásčitý, plstnatý apod.,
na rubu jehliček a šupin jehličnanů někdy souvislé řady průduchů tvoří bělavé proužky
(jedle),
dalším rozpoznávacím znakem mohou být různobarevné chloupky na rubu
(např. pro lípy jsou důležitým rozeznávacím znakem).
Modifikace
Listy (většina listnatých)
Jehličky (Pinaceae - Borovicovité)
Šupiny (Cupressaceae - Cypřišovité)
Přechodný typ (Ginkgoaceae - Jinanovité)
Okraj čepele
Opad
Stálezelené listy přežívají zimu a obměňují se ve víceletých periodách
(cesmína ostrolistá,
většina jehličnatých).
Poloopadavé přežívají zimu, na jaře jsou nahraženy novými
(skalník vodorovný).
Opadavé (většina listnatých) odumírají a opadávají během podzimu, někdy
(habr obecný,
některé duby)
odumřelé zůstávají dlouho do zimy nebo až do jara na rostlině.
Tvar čepele, jejího vrcholu a báze
Laloky na srdčité bázi čepele listu jsou u některých dřevin výrazně nesouměrné
(jilm vaz,
lípa srdčitá).
Uspořádání a postavení k větvičce
Jehlice mohou být na větvičce postaveny jednotlivě, ve svazcích (po 2, 3 a 5 u borovic),
ve štětičkách
(modřín);
vstřícně, střídavě, přeslenitě, spirálovitě, hustě po celém obvodu,
dvouřadě, hřebenitě, s brázdou ve tvaru "V", radiálně odstávající...
Listy bývají jednoduché, složené dlanitě, troj nebo pětičetně, sudo nebo lichozpeřeně
(dvakrát zpeřeně)...
Plod
Plod se vyvíjí z oboupohlavního nebo samičího květu, vzniká z plodolistů, ale na jeho
tvorbě se mohou podílet i jiné části rostlin (kalich, stonek).
Především obsahuje semena - zárodky nových rostlin, může být jedlý, nejedlý (nechutný)
nebo jedovatý, někdy je významný svou okrasnou hodnotou a může být pomocným
ukazatelem i při určování.
Plody jsou velmi variabilní, rozlišovacích znaků je mnoho. Tvary celých plodů, jejich
postavaní na rostlině (šišky), tvary jejich částí (křidélka, výrůstky), barvy, chuť atp.
Semena jsou uzavřena v plodu jeho stěnami - oplodím.
Jednotlivý plod vzniká z jednoho semeníku.
Souplodí je složené z jednotlivých plůdků
(malina, ostružina).
Pukavé plody (měchýřek, šešule,
lusk a tobolka) uvolňují zralá semena otevřením stěn plodu, lusky a šešule někdy semena vymršťují
(vilín)
do větší vzdálenosti.
Nepukavé plody:
- Oříšek má celé oplodí zdřevnatělé
(líska),
může mít křidélka
(bříza,
jasan).
- Peckovice má dřevnaté vnitřní části oplodí, vnější je masitá
(ořešák vlašský).
- Bobule ma oplodí masité. Bobule a peckovice se někdy těžko rozeznávají.
- Malvice má také masité oplodí, vzniklé ale z z dužnatěním např. květního stonku
(jabloň).
Plotivé plody:
Zralé se rozpadají, ale jednotlivá semena zůstávají uzavřena
(javory).
Šupiny šišek vytvářejí obal, podobný oplodí u nahosemenných jehličnatých dřevin.
Šupiny zralých šišek se otvírají
(borovice)
nebo se šišky rozpadají celé
(jedle,
cedr).
Bobulovité šištice z masitých šupin mají plody
jalovce
Nahá semena obalené masitým míškem má
tis.
Pupen, listové jizvy, větvičky
Tvary pupenů, větviček a listových jizev jsou důležitými poznávacími znaky zejména
v zimním období.
U pupenů si všímáme barvy, tvaru, šupin, chloupků, lepkavosti..
U větviček tvaru průřezu, barvy, ojínění, postavení pupenů, lenticel
(bradavičnatých útvarků na kůře), ochmýření, trnů, ostnů, štětin, úponků (popínavé),
popřípadě i vůně rozemnuté kůry. I barva pod kůrou může být důležitá (sytě žlutá u
dřišťálů).
Tvary listových jizev jsou jedinečné jako otisky prstů a uvádějí je některé klíče k určování dřevin.
Důležité jsou u jehličnanů, kde opadané jehličky zanechávají velmi markantní a početné jizvy
(smrk).
Textura
Je utváření povrchu koruny, dané druhem, tvarem a hustotou olistění i tvarem větvení.
Také zde záleží při popisu na fantazii autorů.
Příklad (Hieke - Praktická dendrologie):
Juniperus:
Textura u stromovitých i keřovitých tvarů v mládí většinou jemná,
celkově stejnoměrná, s větvemi více méně vystoupavými (kromě většiny plazivých typů).
U starších exemplářů se zpravidla (kromě snad všech sloupovitých a plazivých typů)
dostavuje určité rozvolnění větví, a tím provzdušnění celé koruny, která se pak podle
druhu nebo habituálního typu stává i chomáčovitou (typ "scopulorum"), záclonovitou
(typ "pendula" či "communis pendula"), popřípadě načechranou (typ "kaizuka");
u polehavých nebo kulovitých typů se hustší, někdy až jednolitá nevzdušná textura
udržuje i ve vysokém věku...
Větvení
Rozmístění hlavních (kosterních) a vedlejších větví i koncových větviček a také směr jejich
růstu je specifické pro každý druh i jeho kultivar. Bývá popisováno stejným "beletristickým"
způsobem jako habitus a textura (někdy jako součást habitu nebo textury) a většina výrazů je
srozumitelná bez zvláštních výkladů.
Popisy si všímají:
- hustoty a celkového dojmu: větvení řídké, vzdušné, husté, stěsnané, nahloučené,
strnulé, metlovité, rozkladité, pyramidální, případně hadovité nebo bizarní apod.
- výšky rozvětvování: zavětvené až k zemi, rozvětvené v horní polovině, třetině...
- směru růstu větví: větve svislé, výběžkaté, vystoupavé (prohnuté směrem nahoru), nestejně
vystoupavé, vodorovné, převisající (splývavě, záclonovitě), pokroucené.
Rozdílné může být větvení v různých částech koruny (nahoře vystoupavé, ve spodní části vodorovné...),
rozdílně mohou být rostoucí větve hlavní (1. řádu), vedlejší (2. řádu) a koncové větévky
(3. řádu). Ty mohou být stébelnaté, vějířovité, kornoutovité, načechrané, péřovité, odstávající,
nící, převisající, záclonovité atd. atd.
Příklad (Hieke - Praktická dendrologie):
Pinus:
Borovice se svým habitem a měkčím uspořádáním koruny řadí blíže k listnáčům...
jejich habitus není tak přísně pravidelný a strnulý jako např. u cypřiškovitých druhů...
typ "strobus" - široce kuželovitý strom s malebnou, na obryse nápadně nepravidelnou hustou
korunou a vodorovně rozkladitými, různě dlouhými větvemi,
typ "ponderosa" - strom s protáhle kuželovitou, na obryse poněkud štětkovitou nepravidelnou korunou;
spodní větve vodorovné nebo mírně skloněné, horní poněkud vystoupavé...
typ "virgata" - bizarně, velmi řídce stavěný stromek s hadovitě dlouhými, neuspořádaně
propletenými větvemi téměř bez krátkých větévek...
Nahoru